Salvation (01)

12. dubna 2015 v 0:51 | Faith | (c) ordinharry |  Salvation - SPN
Title: Salvation
Author: Faith
Fandom: Supernatural
Přístupnost: pro všechny (zatím)
Plot: Claire strávila většinu svého života schováváním se. Před démony a dalšími magickými stvořeními, kteří se jí celou věčnost pokouší najít. Po smrti svých rodičů už má schovávání plné zuby a rozhodne se žít normální život bez toho, aniž by se strachovala zla na každém rohu. Stačí drobné polevení v ostražitosti a temné síly si k ní pomalu, ale jistě nacházejí cestu. Zasáhnou Castiel, Sam a Dean včas? Nebo už bude příliš pozdě?
Copyright: Prosím nekopírovat! Příběh i (budoucí) obrázek k příběhu mé vlastní tvorby! Děkuju za pochopení.
Pozn. Autora: Konečně první díl. Část toho dílu jsem napsala v první osobě, pak chtěla na chvíli přepnout do třetí, ale docela se mi v ní zalíbilo, tak jsem dopsala i zbytek dílu takhle. Asi v ní budu psát dál, co říkáte? Věřte mi, snažím se v mém přidávání polepšit, ale je to těžké. Nemám dost času, navíc, už se porozhlížím po vysokých školách. Chtěla bych studovat tvůrčí psaní, nebo dokonce herectví, ale to vyžaduje z mé strany spoustu práce, takže budu mít určitě ještě méně času -_- vážněmmě to mrzí. Snad si ale teď díl užijete a zanecháte nějaký komentář :) - Faith
Otevřela jsem oči a našla sama sebe zírat do šedého stropu. Poslední události včerejška - možná i dneška či delší doby - se mi hned vrátily. Rychle jsem se posadila a rozhlédla kolem sebe. Šedá barva pokrývala také všechny stěny pokoje pravděpodobně nějakého motelu. Jediným nábytkem v pokoji byla postel, noční stolek s lampou vedle ní a stůl se dvěma židlemi.
Přehodila jsem nohy přes okraj postele a postavila se. Zatmělo se mi před očima a zamotala hlava. Musela jsem se znova posadit na postel, abych neupadla. Co se mi stalo? Stačilo jen, aby se mě ten muž dotknul, a úplně jsem odpadla. Další démoni? Proč potom šli po těch ostatních?
Je snad na mě vypsaná v pekle nějaká odměna, že mě každý chce dostat?


"Chvíli ti pravděpodobně bude nevolno," ozvalo se mi za zády. Lekla jsem se a vyskočila na nohy, nyní už žádnou nevolnost nevnímajíc. Stál tam ten muž v kabátě z baru.
"Kde to jsem? Co se děje?" vysypala jsem ze sebe rychle v panice.
"Právě teď v motelu v Portlandu v Oregonu," odpověděl a mírně se přiblížil, já instinktivně couvla. Moje oči se při slyšení polohy doširoka rozevřely. "Nemusíš mít ze mne strach."
"Kdo jsi?"
"Mé jméno je Castiel," odpověděl a ruce složil za zády.
"Castiel? Ten… a-anděl?" zakoktala jsem se. Slyšela jsem různé příběhy o nadpřirozených bytostech. O tom, co je tam venku. Nejradši jsem měla ale právě příběhy o andělech. Vyprávěla mi je moje chůva, Jacqoui. Vždy mě večer uložila do postele a povyprávěla jeden příběh o andělech. O všech statečných činech, které vykonali, těžkých volbách, které museli podstoupit a také velké bitvy, jichž se účastnili.
"Ano," přikývl, "zdá se, že Jacqoui ti toho stihla vysvětlit dost," po jeho slovech mě píchlo u srdce. Jacqoui zmizela, už je to několik let. Jednoho dne se prostě vypařila ze zemského povrchu a od té doby ji nikdo neviděl. Do dnes si všichni s jejím případem lámou hlavu. Přece se nemůže nikdo jen tak vypařit, jakoby nikdy neexistoval? "Samozřejmě, víme o všem, co ti Jacqoui vyprávěla, takže nejsem překvapen."
Jacqoui mi taky vždycky říkala, že andělé nade mnou neustále bdí. Že na mě dávají pozor. Zdá se, že měla pravdu. Byla jsem asi opravdu pod andělským drobnohledem. Počkat, to mě sledovali i ve sprše? Zavrtěla jsem se při té myšlence.
"Co se děje? Proč jsem tady?"
"Abychom ti zajistili ochranu," odpověděl Castiel.
"Ti démoni…?"
Castiel si povzdechl. "Vypadá to, že naše kouzlo bylo oslabeno, či dokonce prolomeno."
Posadila jsem se zpátky na postel, ale nespouštěla z něj pohled. Zamračila jsem se. "Kouzlo?"
"Před mnoha lety byl jeden anděl, Aniah, pověřen, aby provedl rituál, který tě skryje před všemi démony, již by po tobě mohli pátrat. Z nebesům neznámého důvodu se zdá, že kouzlo slábne, či už vůbec není aktivní. Proto se objevili ti démoni."
"Tak… na co čekáme? Obnovíme rituál a já si půjdu zase po svých žít svůj normální život," pronesla jsem a rozhlédla se pořádně po pokoji. Všimla jsem si jedněch dveří kousek od postele a druhých za Castielem. Budu hádat, že právě ty za jeho zády jsou cestou ven.
"Tak jednoduché to bohužel není," zachmuřil se, "nelze rituál obnovit, pokud nevíme, jestli kouzlo ještě přetrvává nebo ne. Pokud ano, i když je slabé, nemůžeme vytvořit nové. Proto než se na to přijde, musí ti být zajištěna bezpečnost."
Sama jsem se zamračila. "Ochranku? Proč? Copak odsud nemůžu odejít?"
"Obávám se, že ne. Blíží se krušné časy. Vypadá to, že tě budeme potřebovat," řekl. Oči se mi rozšířily a žaludek zhoupl.
"Ne, ne… prosím, že se to nestane," prosila jsem ho i očima, jen aby mě ukonejšil, že moje největší noční můra se nestane skutečností.
"Lucifer byl propuštěn ze svého vězení," brada mi spadla a já na něj koukala s otevřenými ústy, "nyní pravděpodobně hledá svou schránku, aby ji mohl posednout a poté začít chaos."
"Ne, do toho mě nemůžete nutit! Já… já to nemůžu udělat! Nechci!" zakroutila jsem hlavou a postavila se z postele. Měla jsem v úmyslu odtamtud okamžitě vypadnout. S tímhle jsem nechtěla mít vůbec nic společného. Castiel se mi bohužel postavil do cesty.
"Claire, nikdo tě do ničeho nenutí…" přistoupil blíže a položil mi ruku na rameno. Zvláštní gesto, jelikož jsem ho vůbec neznala a mělo by mi být nepříjemné, že se mě dotýká, avšak necítila jsem potřebu jeho ruku setřást. Naopak. Jeho dotyk byl poměrně uklidňující. "Je to zcela na tobě, máš svobodnou vůli se rozhodnout. Avšak druhá strana to takto nebere… A právě proto jsme tady."
"V zablešeném motelu?" Castiel se zamračil a rozhlédl.
"Tady žádné blechy nejsou…"
"To je jedno," zavrtěla jsem hlavou, "proč tady tedy jsme?"
"Abychom ti zajistili ochranu," odvětil. Jako na zavolanou se ozvalo zaklepání na dveře. "Jsou zde."
Castiel přešel ke dveřím, zatímco já se snažila připravit na cokoli, co může být za těmi dveřmi. Možná nějaký andělský bojovník. Proč by ale klepal? Zavrtěla jsem nad svou hloupostí hlavou. Pravděpodobně někdo, kdo mě dokáže skrýt před démony a samotným Luciferem. Přejela jsem si jazykem po rtech, aby nebyly tak suché, a v úzkosti prohrábla vlasy prsty. Vážně jsem neměla nejmenší potuchy, jaké stvoření se může skrývat za těmi dveřmi a to mě iritovalo. To, že jsem neměla žádnou kontrolu nad situací, ve které se nacházím.
Zamračila jsem se, když se otevřely dveře a odhalily dva obyčejně vypadající muže. Moje ostražitost však nepovolovala. Démoni i andělé přece posedají lidská těla. Oba dva vešli dovnitř a Castiel za nimi hned zavřel dveře.
"Jsem rád, že jste tak rychle dorazili," řekl jim a pak se otočil na mě. "To je Claire… Claire, tohle jsou bratři Winchesterovi. Sam," ukázal na vyššího z nich s delšími vlasy, "a Dean." Menší, avšak více strhaný. Ve tváři měl více vrásek a podle všeho byl starší. Oba však vypadali, že už si něčím prošli.
"Těší mě," usmál se Sam. Taky jsem se pousmála a přikývla.
"O co tady jde, Casi? Kdo je to? Další anděl?" ptal se hned Dean Castiela.
"Claire není anděl. Je člověk," s tím bych moc nesouhlasila, spíš bych řekla, že jsem… zvláštní. "Ne úplně obyčejný člověk, ale stále smrtelník," když to Castiel řekl, Dean mě přejel podezíravým pohledem. Dokázala jsem si představit, co vidí. Ustrašenou holku, které se klepou ruce, tak je radši zaťala v pěst. Nebo si jimi prohrabuje vlasy, čímž jasně ukazuje úzkost a strach.
Cítila jsem se jako v pasti. Byla jsem zavřená v motelovém pokoji s andělem a dalšími dvěma muži, o kterých nevím vůbec nic, kromě toho, že jsou bratři a jmenují se Sam a Dean.
"A co s ní?" zeptal se naprosto zhnuseně Dean. Tenhle bratr asi není zrovna taktní.
"Potřebuje ochranu," odvětil prostě Castiel.
"To jako… my dva…?" ukázal na sebe prstem Sam.
"Ano, všichni démoni i samotný Lucifer ji chtějí získat. Potřebuji, abyste zajistili, že se k ní žádný nedostane."
"Casi, my nejsme chůvy nějaký nány, která proti sobě poštvala peklo," sykl Dean. Zamračila jsem se. Nelíbilo se mi, že se o mně baví, jako bych tam nebyla. Odkašlala jsem si. Všichni tři se po mě podívali. Dean neměl zrovna přívětivý pohled.
"Nemluvte o mně, jako bych tady nebyla, prosím. Sama nechápu, jaký má tohle smysl, takže co kdybych se prostě sebrala a šla a všichni budeme spokojení?" vydala jsem se opět ke dveřím, avšak daleko jsem nedošla. Castiel zvednul ruku a navíc si nepamatuju.
~*~
3rd Person's POV

Claieřino tělo se sesunulo k zemi. Sam rychle zareagoval a zachytil ji, než si mohla nějak ublížit pádem na zem. Nevěřícně zvedl pohled k andělovi, který stál nad nimi s nečitelným výrazem ve tváří. "Bylo to nutné?"
"Ano," přikývl Cas, "nemůže opustit tohle místo. Ne sama."
Sam Claire nadzvedl a přesunul k posteli, kde ji položil. Dean ho sledoval nespouštěje pohled z dívky v bratrově náručí. Neměl tušení, jestli je nebezpečná, nebo ne, ale stačilo, aby jim Cas řekl, že není úplně obyčejný člověk. Pak je tady ten fakt, že po ní zjevně jdou všichni démoni a dokonce i Lucifer. To už musí něco znamenat. Bože, začínala ho z toho všeho bolet hlava.
"Dej mi jediný důvod, proč bychom tý holce měli dělat bodyguardy," vyhrkl rozhořčeně.
"Protože jste jediní, kteří ji dokážou ochránit," odpověděl Cas.
"Tomu nevěřím, máte tam spoustu andělů, kteří by to zvládli. Mimo nás je na Zemi taky docela dost jiných lovců."
"Jste jediní, kterým věřím…" vyhrkl Cas, "hele, vy dva jste celou tu věc začali, takhle to můžete napravit."
"Ona," ozval se Sam a přešel znovu blíže k nim, "má něco společného s Apokalypsou? Může ji zastavit?"
"Víceméně," prozradil Castiel, "ale musí být naživu."
"Znamenalo by to, že by se Dean nemusel stát Michaelovou nádobou? A Lucifer by byl zničen?"
"Lucifer nemůže být zničen, byl by pouze znovu uzamčen."
"I to se počítá, ne? Co myslíš?" obrátil se na Deana. Ten jen pokrčil rameny.
"Asi jo… hlavně když nebudu muset dělat Michaelovi jeho děvku."
Sam jen zavrtěl hlavou a s Castielem se pustili do probírání podrobností.
Nakonec se dohodli na tom, že budou dál normálně pokračovat v lovení nestvůr, avšak přiberou Claire sebou. Deanovi se však celá ta věc stále nelíbila. Měl pocit, že to všechno skončí špatně.
Sam naopak věřil, že by konečně mohli najít řešení svých nynějších problémů. Dokonce mu na tváři hrál vítězný úšklebek, když sledoval, jak jeho starší bratr nabírá Claire do náručí a pod nosem si mumlá něco o doživotní zásobě koláče.
~*~
Claire znovu procitla až o nějakou dobu později. Pomalu zamrkala a otevřela oči. Nebyla si jistá, co se stalo, ale předení motoru, kožené sedadlo pod tělem a nepřirozené houpání jí rychle dokázalo, že už se nejspíše nenachází v zablešeném motelovém pokoji.
Vyhoupla se do sedu a málem ji oslepilo sluneční světlo. Zasténala a počkala, než si na něj navykla. Potom se rozhlédla.
"Šípková Růženka se probudila," před ní na sedadle řidiče seděl Dean a ve zpětném zrcátku jí posílal úšklebek. Zamračila se.
"Co tady dělám? Kde je Castiel?"
"Cas měl neodkladnou schůzku. Prý se snaží najít tvou strážkyni Aniah. Určitě víš, že tě teď máme na starost."
"O tohle jsem se neprosila. Vždyť je to v podstatě únos! Zavolám na vás policii!" vykřikla a strčila ruku do kapsy. Nic. Prohmatala všechny své kapsy, na bundě i na kalhotech. Klíče, mobil a další drobnosti. Vše bylo z kapes vytáhnuto. "Kde jsou moje věci? Můj mobil a klíče?!" zavrčela. Byla tady očividně držená proti své vůli. Neměla nic, čím by si mohla přivolat pomoc, nebo dokonce utéct.
"Hele," zastavilo se auto najednou u krajnice a Dean i Sam se ve svých sedadlech vytočili, aby na ni pořádně viděli, "nesnažíme se ti ublížit, jasný? Cas nám prostě a jednoduše řekl, abychom tě drželi dál od těch černookých sviní, takže to je přesně to, co uděláme. Můžeš se uklidnit, čímž bys nám to dost ulehčila, nebo dál vyšilovat a tvrdit, že jsme tě unesli a budeme se muset uchýlit k horším metodám," dokončil svůj monolog Dean.
"Jakým horším metodám?" zeptala se Claire, čímž udělala docela chybu, jak vzápětí zjistila.
O něco později auto zastavilo u jedné benzínové stanice. Sam vystoupil s tím, že skočí pro nějaké pití na cestu. Dean se chystal vystoupit a natankovat. Ve zpětném zrcátku pohlédl na Claire. "Nepotřebuješ něco? Třeba na záchod? Počkej, ty nikam nemůžeš."
Claire se na něj zamračila a pokusila se znovu, opět marně, nějakým způsobem dostat svou ruku z pout. Chvíli poté, co se zeptala na tu otázku o horších metodách byla Deanem násilně připoutána ke klice zadních dveří na pravé straně za řidičem. "Polib mi," zavrčela.
"Jak chceš," pokrčil rameny a otevřel dveře.
"Počkej!" otočil k ní ramena, aby na ni viděl, "já vážně musím…" vydala ze sebe potichu. Bylo to trapné a ponižující. Dean se v tom doslova vyžíval.
"Cože? Nějak tě neslyším, to projíždějící auto bylo docela hlasité," ušklíbl se. Claire se zase zamračila. To projíždějící auto bylo na cestě na úplně opačné straně parkoviště, ani by o něm nevěděli, kdyby se oba tím směrem na moment nedívali.
"Víš co? Naser si… prostě to pustím tady do tvýho autíčka. Jak ti to zní?" Dean vystoupil a zabouchl za sebou dveře. Claire si povzdychla. Najednou se otevřely její dveře. "Au! Moje ruka!"
Dean si dřepnul před ni. "Teď tě odpoutám, ale nic nezkoušej, jasný? Máme tvoje věci, bez nich se nikam nedostaneš. Zároveň tak nějak doufám, že jsi za tu chvíli už dospěla. Došlo ti, o co tady jde?"
"Naprosto jasně," vyštěkla a pohledem doslova prosila, aby ji odpoutal. Její ruka byla v divném úhlu, když byly dveře otevřené, a bylo to docela bolestivé. Dean si z kapsy u kalhot vytáhnul klíč a potom odemknul pouta, Claire si ruku přitáhla k hrudi a druhou si mnula zápěstí. "Díky," Dean přikývnul.
"Jestli fakt potřebuješ, tak běž na ten záchod," zvednul se a přešel ke stojanu pumpy. Claire potichu vystoupila a zavřela za sebou dveře. Ještě jednou se na něj podívala, ale byl k ní otočený zády. Rozešla se rovnou k toaletám uvnitř prodejny a cestou minula Sama, který jí věnoval jeden drobný omluvný úsměv.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mrs.Tomlinson Mrs.Tomlinson | Web | 14. dubna 2015 v 11:56 | Reagovat

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama