Touch Me - A New Teacher (01)

20. června 2016 v 20:31 | Faith | (c) ordinharry |  Touch Me
http://67.media.tumblr.com/72ed376976e053d656506762cdfc8025/tumblr_inline_nuw6nv056H1sccn28_500.gif

Title: Touch Me
Author: Faith
Category: The 100 Fanfiction
Warnings: Original Character, College!AU
Prosím nekopírovat příběh!

V rychlosti jsem si zapnula kabát a nazula boty.
"Proč proboha děláš takový rachot? Kam pospícháš?" objevila se ve dveřích předsíně Clarke, moje drahá spolubydlící. Její blonďaté vlasy jí na hlavě trčely do všech stran a oči měla otevřené jen do malých škvírek. Kdybych tak nepospíchala, tak se možná i zasměju tomu, jaké strašidlo z ní je. Jenomže musím letět, zatímco ona si může ještě nejméně hodinu spát, protože první přednášku má až někde v jedenáct.
"Na přednášku, jdu pozdě!" vzala jsem si i šálu a omotala si ji kolem krku. Možná podle kalendáře ještě nebyla zima, ale počasí už na to rozhodně vypadalo.
"Dobře, v kolik dneska končíš? Měla by přijít ta holka, která se má nastěhovat, abychom se seznámily!"
"Pokusím se to stihnout!" vyhrkla jsem, popadla tašku a vyběhla z bytu.


Clarke a já bydlíme v tomhle domě kousek od univerzity už skoro dva roky. Původně jsme se tam teda nastěhovaly tři, jenomže Raven se před třemi měsíci vystěhovala. Byla totiž těhotná. Její přítel Wells z toho byl přímo nadšený a hned se s ní dokonce zasnoubil. Byla jsem za ní samozřejmě šťastná, ale podle mě, je na to ještě trochu mladá. Já sama rozhodně nehodlám mít děti, či se vdát dokud mi nebude minimálně táhnout na třicet a nebudu mít nějakou pořádnou práci.
Jenže Raven byla příšerně šťastná a jako její nejlepší kamarádka jí přece nebudu nic diktovat nebo přemlouvat. Od té doby jsme s Clarke sháněly někoho místo ní, aby se splácení nájmu stalo trochu méně osinou v zadku. Koneckonců studium taky něco stojí, stejně tak jídlo a oblečení atd. a práce v knihkupectví vám toho zrovna moc nedá. Clarke zase pracuje v kavárně na rohu, jen kousek od toho knihkupectví.
Měla jsem zpoždění. S Clarke jsme skoro do tří do rána seděly v obýváku u televize a daly si marathón filmů s Bradem Pittem. V žádném případě by mě nenapadlo, že pak na druhý den neuslyším budík. Vlastně jsem úplně zapomněla na to, že mám přednášku už takhle ráno. Místo toho jsem se dobrovolně topila ve vlně popcornu a sýrových nachos, přitom slintala nad polonahým tělem Brada.
Univerzita nebyla od bytu příliš daleko, což byla jedna nesporná výhoda. Měly jsme to jen dvě ulice dál, jednu zastávku autobusem, ovšem na ten jsem teď opravdu neměla čas čekat. Přednáška začíná přesně za sedm minut, nejbližší autobus pojede až za šest. Když tedy poběžím pěšky, protože mi nic jiného nezbývá, budu u školy zhruba za deset až dvanáct minut. Už to mám sečtené, protože tohle není poprvé, co se nám to s Clarke stalo. Dala jsem se do běhu a přitom perfektně manévrovala mezi lidmi okolo. Ještě bylo docela brzo, takže moc lidí v ulicích nebylo.
Možná bych si z toho příliš nedělala, kdybychom zrovna dnes neměli mít nějakého nového profesora. Podle všeho se pan Green nemůže dostavit, takže místo toho, aby přednášku zrušili, či přehodili na jindy, oddrmolí tam všechno někdo jiný.
Ke škole jsem nakonec doběhla v rekordním čase osmi minut a namířila si to rovnou k posluchárně. Věděla jsem, že už jdu pozdě, ovšem nevěděla jsem, jestli tento profesor chodí přímo na čas, či mám ještě nějakou minutku v rezervě. I tak však bylo lepší žádnou další neztratit.
Zastavila jsem se před dveřmi posluchárny a snažila se rozpoznat, jestli se vevnitř něco děje nebo ne. Nakonec jsem se usmyslela, že už to nemá cenu odkládat, bylo by to jenom horší, a otevřela opatrně dveře.
Veškeré zvuky v místnosti náhle ustaly. Znáte ty trapné scénky z filmů, kdy někdo vejde do místnosti a najednou se jakoby zastaví čas a všichni na vás hledí? Přesně to se stalo. I já se zastavila.
Avšak ne z trapnosti nebo nervozity, ale v šoku. Za katedrou, kde většinou stával pan Green, stál vysoký muž s tmavými vlasy sčesanými dozadu a až příliš tmavýma očima, které teď skrze mne propalovaly díru.
"Přejete si?" vyštěkl hrubým hlasem. Otevřela jsem ústa a zase je zavřela, protože z nich nevyšla ani jediná hláska. Byla jsem naprosto mimo. On byl opravdu vysoký. Taky vypracovaný. Na sobě měl černou košili, která velmi lichotila jeho hrudi i svalnatým rukám a černé džíny. Byla jsem si jistá, že třetina holek v téhle místnosti rozhodně nevěnuje vůbec žádnou pozornost tomu, co říká, ale spíše souhře svalů na jeho těle pod tou zatracenou košilí. "Jste snad němá? Nebo hluchá?" pokračoval, když jsem chvilku nic neříkala.
"Já… se omlouvám, že jdu pozdě. Asi mi nezvonil budík nebo tak něco," měla jsem chuť plácnout se do čela. Taková blbost! To můžu z pusy vypustit fakt jenom já.
Muž za katedrou, nejspíše profesor, uprostřed posluchárny si mě prohlédl od hlavy k patě. "Máte tady být?"
"Tady?" chtěla jsem se praštit znovu. Pokud si o mně on, nebo kdokoli jiný v této místnosti, doteď nemyslel, že jsem úplný magor, nyní už neměl pochyby. Cítila jsem, jak se mi hrne krev do tváří.
"Ano, tady. V této místnosti, na této přednášce?"
Rychle jsem zamrkala, abych se vzpamatovala. "Totiž, uhm, ano. Mám tady být…"
Ještě pár vteřin se na mě jen tak díval a potom kývnul. "Najděte si místo a posaďte se."
Tím celá naše debata skončila. V rychlém tempu jsem vystoupala několik schodů posluchárny, než jsem v jedné z vyšších řad našla volné místo vedle docela drobné, ale roztomilé, brunety.
"Je tady volno?" přikývla. Položila jsem knížky na stůl a tašku shodila vedle stolu, když jsem těžce dosedla na židli a zhluboka vydechla. Zatímco nikdo nepromluvil, když mě náš nový mladý profesor poslal sednout, celou dobu jsem cítila, jak mi pohledem propaluje díry do zad. Přejela jsem ho celého pohledem. Nepřišel mi, jak nic speciálního. Tedy až na to, že dobře vypadal. "Kretén," zamumlala jsem si pro sebe pod nosem.
Teprve když jsem seděla a rukou si podepřela bradu, abych mohla s klidem poslouchat výklad, začal znovu mluvit. Bruneta vedle mě se po chvíli trochu ošila, čímž mě donutila se na ni podívat, a naklonila se blíže ke mně. "Ahoj, já jsem Octavia, a ten kretén tam dole, je můj starší bratr Bellamy Blake," zůstala jsem na ni jenom hledět.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mrs.Tomlinson Mrs.Tomlinson | Web | 25. června 2016 v 23:50 | Reagovat

The 100 mi síce nič nehovorí, ale toto vyzerá zaujímavo.. dúfam že sa tu čoskoro objaví ďalšia :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama